Jak jsme hledali švadlenu


autor: JP | publikováno: 12.06.2011


Domácí manželčino šití



 

 

„Tak se s tím prostě smiř,“ ukončil jsem rozvíjející se manželskou hádku. „Prostě tenhle měsíc nemáme peníze na to, aby sis koupila nové šaty. To, co si můžeme dovolit dát stranou, ti stačí možná tak na látku, takže si je klidně můžeš ušít sama,“ dodal jsem jedovatě. Případ byl podle mne uzavřen a tak jsem s klidem obrátil pozornost zpět k televizi. Bohužel mi nepřišlo divné, že manželka nepokračuje v hádce – naopak, že se usmívá a nadšeně jí září oči.

 

„To jsem vždycky chtěla zkusit, ušít si svoje vlastní šaty,“ zašeptala. „Zítra si koupím látku a zkusím to. Díky.“

 

„Jojo, máš pravdu,“ zabručel jsem nepřítomně a dál sledoval televizi.

 

Druhý den se manželka vrátila z práce s balíčkem v ruce. Hodila tašku na židli, rozbalila jej, vzala do ruky jeho obsah – jakousi modrou textilii – a pyšně mi ji ukázala.

 

„Co to proboha je?“ zeptal jsem se zděšeně.

 

„Látka, na ty šaty, co si budu šít, jak jsi mi včera odsouhlasil,“ vysvětlila. Otevřel jsem pusu, abych protestoval, ale ledový záblesk v jejích modrých očích mne varoval, abych to nedělal. Navíc jsem si vybavil, že jsem včera něco takového asi skutečně řekl, tak jsem jen mávnul rukou. S koupenou a ustřiženou látkou už asi nic neudělám, a jestli z toho bude žena mít radost, budiž. Alespoň konečně využije ten šicí stroj, co jsem jí před lety dal, který si jen vyzkoušela a od té doby se na něm usazoval prach.

 

Napřed se dlouze měřila, pak něco měřila na látce, a pak začala stříhat. Už tehdy jsem se chtěl zeptat, jestli si na to sehnala nějaký střih, nebo jestli to kreslí křídou od oka, ale moudře jsem si to nechal pro sebe. Pak se posadila ke stroji a začala šít. Já jsem pokračoval ve sledování sportovního kanálu kabelovky.

 

Občas jsem od stroje zaslechl zlobné zasyknutí nebo nespokojené mlasknutí, občas vystřídané mírným zanadáváním, ale považoval jsem to za přirozenou součást tvůrčího procesu.

 

Po půl hodině se ozvalo rezignované vzdychnutí.

 

„Teď to můžu akorát tak vyhodit!“

 

Zmuchlaná koule hadrů, která měla být šaty, pleskla o zem.

 

„Copak se s tím stalo?“ zeptal jsem se s účastí a vstal od televize.

 

„Podívej se na to sám! Já už to nechci vidět.“

 

Uchopil jsem do ruky látku a začal si ji prohlížet. Steh, který byl rovný asi jako dráha chůze námořníka, vracejícího se z hospody domů, byl jen začátek. Jeden rukáv byl ustřižený tak křivě, že to praštilo do očí i mě, který tomu vůbec nerozumí, o zvlněném dolním okraji ani nemluvím. Celé to obecně vypadalo jako když si dítě hrálo na krejčího.

 

No co, ne každý je rozená švadlena.

 

To jsem ovšem neřekl nahlas. Při pohledu na hromádku neštěstí, sedící nedaleko ode mne, jsem dostal nápad.

 

„A kdyby sis našla nějakou švadlenu nebo krejčího, kdyby ti ty šaty ušil podle tebe, udělalo by ti to radost?“

 

„Nemáme peníze ani na novou látku, ani na švadlenu, jak jistě víš,“ dostalo se mi odpovědi.

 

„Ehm – no, máme. Mělo to být překvapení. Dostal jsem v práci prémie – pamatuješ, jak jsem byl před měsícem v práci čtrnáct dní od rána do večera kvůli té zakázce z Německa? Tak včera jsme za to dostali odměny.“

 

Zvedla ke mě oči, plné naděje. Pak se zarazila.

 

„A… a tobě by to nevadilo, dát to na moje šaty?“

 „Ne,“ řekl jsem statečně a částečně i po pravdě.

 

„Dík moc,“ zašeptala. Pak zpozorněla. „Já ale žádnou…“

 

„…švadlenu neznám?“ doplnil jsem ji. „Já také ne, ale vím, kde ji najít. Pamatuješ, jak jsme na Dispečerce hledali elektrikáře? Švadlena a krejčí jsou přece také řemesla, takže myslím…“

 

Přestal jsem mluvit do prázdna. Žena už zapínala počítač a jevila známky netrpělivosti při čekání, než počítač naběhne.

 

No, dopadlo to dobře, šikovná švadlena bydlela několik baráků od nás, část látky se použila z nepovedeného pokusu, takže to nebylo ani tak drahé. Nějaké peníze zbyly, tak jsem si koupil krásný zavírací nůž, po kterém jsem už nějakou dobu pokukoval, takže nakonec byli spokojení všichni. Manželka byla ze svých šatů nadšená ještě docela dlouho, já jsem se svým vysněným nožem řízl teprve třetí den neustálého hraní si, a byl jsem rád, že jsem si vzpomněl na server www.dispecerka.cz, kde si mohla manželka najít tu šikovnou švadlenu.

© Copyright - All rights reserved Dispečerka.cz Obsah těchto stránek je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a jiné šíření jejich obsahu, nebo jeho částí v
jakékoli form
ě včetně obrázků, bez písemného souhlasu
autora "Dispečerka,o.s.", je nezákonné.